Knihovnický Miš-Maš č. 5

Milé děti, maminky a tatínkové,

Pokračujeme v soutěži na dálku 🙂 Knihovnický MIŠ-MAŠ – tedy bláznivou neuvěřitelnou míchanici všeho možného i nemožného. Tak si pojďte zasoutěžit a pobavit se.

Pokud rozluštíte následující příběh, odpovězte na email: knihovna@vamberk.cz, připište své jméno, příjmení a věk.

Každý, kdo se soutěže zúčastní, dostane malou milou odměnu. A tři výherci obdrží úžasnou tajnou cenu…. Předešlá kola soutěže najdete zde.

Naši milí kamarádi –  a je to tady… hurááá B-) Vysvědčení neboli  „výzo“ už je v kapse  – nebo v šuplíku – a před vámi úžasné dva měsíce lenošení. A tak vám přejeme nádherné prázdniny plné sluníčka a pohody. Vaše mozečky budou určitě zaslouženě odpočívat – ále bacha, říká se, že všeho moc škodí..:-(( Tak aby se vám nevypařily úplně, číhá na vás už popáté náš rošťák Mišmašák a jeho legrační nápady můžete zkusit vyluštit a přitom se i zasmát. Smích přece pomáhá a léčí – všechno a všechny. I bolavé dušičky.         A AŽ SE DOSMĚJETE, ZKUSTE NÁM ZÁVĚR BLÁZNIVÉ POHÁDKY PŘEPSAT PRAVDIVĚ.. JESTLIPAK TO ALE ZVLÁDNETE. Mějte se překrásně prázdninově, pošlete vyluštění – a zastavte se u nás. Léto bez super knížek si přece neumíte představit.

Těší se na vás vaše Jaruška „knihovnická“ a celý stoh úžasných knížek 😛


Bylo nebylo podruhé…
Bylo jednou jedno malé městečko, ale nejmalinkatější na světě určitě nebylo.
Lebedilo si pěkně mezi hlubokými lesy rozprostřené kolem horské říčky Zdobnice doprovázené řekou Orlicí.Do náruče Orlických (Kačenčiných) hor se tulí už několik staletí a jeho dávné jméno WALDENBERG (znamenající kopeček plný lesů) se časem proměnilo na kratší jméno Vamberk. Ve svém městském znaku má ale stále stejnou bájnou bytost –  ušlechtilého, statečného, čestného a moudrého bílého jednorožce, který celý ten dlouhý čas chrání všechny poctivé lidi před temnými silami a zlou mocí.
Dlouhé věky o našem městečku skoro nikdo nevěděl. Jeho obyvatelé žili prostým životem. Byli sice chudí, ale také moc šikovní. A když se tu kdysi díky jedné bystré Magdalénce objevilo krajkářské řemeslo, mnoho z nich se naučilo vyrábět při světle svíček nádherné krajky, něžné jako pavučinka. Krajky tak překrásné, až se tají dech. A právě krajky a kraječky tohle maličké městečko proslavily po celém širém světě. Díky nim má i své druhé jméno – že nevíte jaké? Ále, přece víte – Krajkářov – jaképak jiné.

A TEĎ UŽ POZOR – MIŠMAŠ SKŘÍTKA MIŠMAŠÁKA ZAČÍNÁ!!!
A tak si tady v Krajkářově žili lidé hromadu let. Někdy lépe, někdy hůře… ale docela šťastně. A pak… se to… stalo!

  Do městečka se tehdá z ničeho nic nastěhovala podivná nemoc. HLOUPOST se jí tuším říká…

 Všechno všecičko tu bylo v tu ránu vzhůru nohama. Hloupí ovládli zbývající moudré, lež se stávala pravdou, peníze nejdůležitější věcí na světě. Hloupost vítězila nad rozumem, vztek nad laskavostí, nenávist nad láskou… Bílý jednorožec v erbu města málem zčervenal samou hanbou – a bylo by tomu opravdu tak, kdyby se jednoho dne nestal malý velký zázrak: několik moudrých a chytrých mužů se nezaleklo té podivné nemoci – a založili ve městě neobyčejný domeček, který patří všem. Všem, kteří nechtějí být a zůstat hloupými. Všem, kteří chtějí vědět, znát, učit se a přemýšlet, a neběhat životem jako ovečky – bez přemýšlení za cinkajícím zvonečkem a korýtkem krmení
Ten domeček stojí na vamberském náměstí při uličce VOPIČKOVÁ dodneška. Říká se mu KNÍŽKÁRNA a když jeho starobylými dveřmi vstoupíte dovnitř, ocitnete se najednou v úplně jiném světě… skoro pohádkovém. Věřte, nevěřte…
Ten domeček je celičký jinaký, prazvláštně tajemný… a voňavý. On totiž voní moudrostí, víte. Nevěříte? Tak vstupte a rozhlédněte se kolem sebe:

 Všude po regálech si tu pěkně pochrupkávají jen a jen samé švestkové buchty. Pěkně si tu lenoší a čekají, až se do nich dětičky i dospělí pěkně zakousnou… O buchtičky pečují paní KNIHOMŮRY a mají se moc a moc dobře. Celé dny sedí v houpacím křesle, kouří fajfku, popíjejí kafíčko a přitom všem – považte – si krmí pupíky těmi nejvypečenějšími a nejkřupavějšími buchtami. Aby toho nebylo málo, v pracovní době si čtou knížky, které se tu povalují bez ladu a skladu. Přiletěly sem totiž na výlet na koštěti a tak se jim tu zalíbilo, že zůstaly. Samy se obalily, orazítkovaly, zapsaly do moudrých seznamů, změřily, spočítaly si listy, samy si vyrobily svou žákovskou knížku a utahané jako koťata sebou plácly, kde se jen dalo. KNIHOMŮRY jsou super protivné a líné babizny. Když už se jednou za sto let v KNÍŽKÁRNĚ objeví človíček a nemají na něj zrovna náladu, pošlou ho jednoduše do prčic. A když přijde zase, moc se rozčílí a začnou mu strašlivě spílat:

proč chce knížku a ne buchtu, proč chce číst, když je lepší nic nevědět nebo čubrnět do stropu. Nebo co třeba poslouchat drby a pomluvy, a taky mít vymytou prázdnou hlavičku – aspoň je  lehčí a není taková dřina nosit ji na chudáčku krčku.

A nakonec – máte doma všichni čumbedýnku nebo počočíčotač nebo  tatatableta nebo momomobiiiiiila..tak neotravujte.

Protože kdybyste četli, byli byste třeba málo hloupí a to by se potom vůbec ale vůbec nemuselo některým pánům králíkům líbiti…

A BASTA FIDLI, KOPYTO JELITO PLATÍ TO…  HOTOVO!

B-) NEBO SNAD NE? B-)